Schopnosť človeka žasnúť nad krásou je nepochybne človeku daná aj preto, aby pomocou nej zušľachťoval seba a svoje okolie, aby sa z nej tešil v každodennom živote. Čo je to však krása? Všeobecná definícia hovorí, že krása je vlastnosť závisiaca od štruktúry (zostavenia, harmónie) jej častí. No pre každého človeka je krásne niečo iné, pretože každý sme iný. Vnímanie krásy a pocit krásna sa rodí v našej duši a podobne, ako aj pri láske, či romantizme, ktoré majú s krásou mnoho spoločného, je ľahšie ju cítiť, než ju vysvetliť. Väčšinou za krásne považujeme umelecké diela, sochy, stavby, obrazy, harmóniu hudby, slov, východ či západ slnka, hviezdnu oblohu, prebúdzajúcu sa jarnú prírodu, dieťa, či peknú ženu alebo muža. Ale krása je aj niečo oveľa hlbšie ako len vonkajší vzhľad. Aké postavenie má krása v každodennom živote nás ľudí? Ako o ňu dbáme a môže nás záujem o ňu robiť lepšími? Po prvom rozhovore s Danielom Šmídom o etikete a s tým súvisiacim sebarozvojom, prinášame takpovediac jeho pokračovanie, ktoré je rovnako inšpiratívne.
Vnímame krásu každý subjektívne? Existuje objektívne kritérium pre to, čo je krásne? Napr. v starovekom Grécku boli ideálmi ľudskej krásy, odvahy, hrdinskosti a vnútornej čistoty antickí bohovia a bohyne…
Krása je skutečně subjektivním pojmem, který je vnímán odlišně jednotlivými lidmi na základě jejich osobních zkušeností, kulturního zázemí a emocí. Co je pro mě krásné, může být pro jiného bezvýznamné, případně nelíbivé. Ano, jak zmiňujete v otázce, historicky se objevují pokusy o objektivizaci krásy stále znova a znova. Každá společnost nebo kultura definovala estetické ideály, které byly tehdejší veřejností uznávány.
V renesančním umění byla krása chápána jako harmonický celek, který zahrnuje proporce, symetrii a vyváženost. Tento ideál byl inspirován zmíněným antickým Řeckem, kde byly tyto prvky považovány za znak božské krásy. Renesanční umělci jako Leonardo da Vinci nebo Michelangelo se snažili zachytit tuto ideální krásu ve svých dílech, čímž formovali estetický ideál, který přetrval staletí.
Na první pohled obrácené vnímání má japonská estetika Wabi-Sabi, která oslavuje krásu v nedokonalosti, pomíjivosti a neúplnosti. Na rozdíl od „západních“ ideálů symetrie a dokonalosti, vyjadřuje hluboký respekt k přirozeným procesům stárnutí a úpadku. Tento estetický koncept, který má kořeny v buddhismu, ukazuje, že krása může být vnímána velmi různorodě. Nedokonalé či pomíjivé věci mohou být považovány za krásné.
Krása není však zdaleka jen vizuální vjem, ale i pocit. Já vnímám krásu jako způsob života, který se může projevovat různými způsoby. Může to být prostřený stůl, pouhá věta anebo zvolený oděv. Ačkoliv existují pokusy o jistou „deformaci“ objektivních měřítek krásy, zůstává, že krása je především subjektivní a individuální záležitostí vnímanou nejen zrakem.
Ak je niečo objektívne krásne, od čoho závisí, či to človek bude aj subjektívne považovať za krásne alebo naopak za krásne to nepovažuje?
Často považujeme něco za krásné. A myslíme si, že by to mělo být vnímáno všemi podobně. Osobní vnímání krásy je však ovlivněno řadou faktorů, které způsobují, že lidé na stejný objekt reagují odlišně. Zde mě napadají tři směry, odkud k nám proudí dojem, že je něco krásné.
Jedním z vlivů mohou být vlastní estetické ideály a normy, které si neseme z kulturního prostředí. Často je pro nás krásné to, co považují za krásné nám blízcí. A opačně. Ideály krásy jsou však také vnímané v širším kontextu. Někde jsou ceněny určité tělesné proporce, barvy oděvů nebo vzory, zatímco v jiných mohou být považovány za méně atraktivní. Lidé, nás nevyjímaje, jsou od dětství ovlivňováni těmito kulturními standardy, které formují jejich subjektivní vnímání krásy.
Zajímavým vlivem jsou emoce. Nostalgie, láska, smutek nebo radost mohou výrazně ovlivnit, jak vnímáme krásu. To, co jednoho člověka dojímá nebo inspiruje, může být pro jiného člověka bezvýznamné. Například člověk, který má silné emocionální pouto k určitému místu, může považovat jeho vzhled za krásný, i když pro ostatní může být tento pohled běžný nebo dokonce nevýrazný.
Je však třeba také zmínit, že lidské vnímání krásy může být ovlivněno biologickými faktory. Mám na mysli schopnost vnímání barev a tvarů, nebo genetická predispozice. Není žádným tajemstvím, že lidé mají tendenci považovat za krásné symetrické tváře, jistý typ vyjadřování nebo konkrétní oděv. Může to být spojeno s evolučními instinkty? Jistě.
Myslím si tedy, že vnímání krásy je vždy formováno unikátní kombinací kulturních, osobních a biologických vlivů.
Čím si vysvetľujete, že napr. prirodzený ženský pôvab kedysi považovaný za krásny a ušľachtilý, je v súčasnosti už na smiech a naopak, je to lascívnosť, ktorá je “in“?
Nemyslím si, že jsme takto daleko. Nebo se mám už opravdu bát? Vyhnul bych se rád generalizování, zároveň vím, že jsou objektivní důvody pro Vaši otázku. Ženská krása, ušlechtilost duše i ladnost v pohybu jako výraz zdravého sebevědomí, byla často považována za „nebezpečnou“. Nesnadno jí odolávali muži a ženám, kterým se výše uvedeného dostalo méně, chci říct: dovolili si méně, šlo tak říkajíc o krk.
Je mi znám příklad měsíc starý, že žena byla na pohovoru odmítnuta právě pro její ženskou krásu. Aby nerušila a nepřitahovala. Jen upřesňuji, že v žádném případě nebyla vyzývavě oblečená. Jen pečlivě upravená, make-up a oblečená do ženského business oděvu. Tak daleko smíme zajít? Ženy samy mají „plná ústa“ rovnoprávnosti. A realita je taková, že nesnesou mezi sebou osobu, která je (subjektivně) krásnější?
Žena, která své chování, oděv i vyjadřování postaví na lascivnosti, tedy jisté oplzlosti, demonstrativní nemravnosti a hrubosti, je až příliš častým obrazem, který je pro mě odpudivý. Nepřitažlivý. Podobně neatraktivní jsou pro mě osoby, ženy i muži, kteří svému estetickému působení v prostoru nevěnují dostatečnou pozornost. V souladu s prvními větami tohoto rozhovoru však musím nutně uznat, že mohou být na světě ženy i muži, kterým lascivnost imponuje a nepéče přitahuje.
V rozprávkach bol zvyčajne hrdinom rytier, ktorý zabil draka a vyslobodil princeznú. Nepochybne, v minulosti boli hrdinami muži (aj rytieri), ktorí boli odvážni, mali galantné správanie, boli čestní, priami a vedeli sa postaviť za správnu vec. Ako by sa podľa Vás mal prejavovať súčasný muž, keď už rytierstvo je odsunuté do ríše bájok a princezné už nepotrebujú oslobodiť, alebo áno?
Rytířství je princip života, typ chování a není vázán na středověk. Vždyť slovní spojení „zachoval se rytířsky“ zcela jednoznačně vyvolává představu o ochotě vystoupit z komfortní zóny, převzít zodpovědnost, postavit se a „bít“ za slabší a prostší. Jen doplním, že slovo rytíř je zde v přeneseném až idealizovaném významu. V pravém slova smyslu není titul „rytíř“ zárukou pro jakoukoli mravní ctnost, což nám loupeživí, sebestřední a lstiví majitelé tohoto označení z minulosti ukazují.
Připustíme-li variantu, že existuje „opravdový muž“, který zosobňuje ctnosti podobně, jako jsem je popsal ve své knize Gentlemanual, musíme připustit, že existuje i neopravdový muž. Muž nepravý, něco jako „fake man“. Jsem přesvědčen o tom, že současnost nám nabízí obě varianty mužů. Na jedné straně jsou ti, kterým jsou hodnoty jako čest, morálka, pravdomluvnost, střídmost, pokora a závazek neubližovat lidem vlastní. Druhou stranu tohoto „bitevního pole“ tvoří muži morálně ploší, duševně prázdní, kteří se soustředí jen na to, čím jezdí, kde bydlí a co mají na sobě za hodinky…
A osvobodit princeznu? Podle mnoha mužů, ke kterým se s radostí řadím, má zmíněný opravdový muž několik hluboko zakořeněných tužeb: prožít dobrodružství, podstoupit boj a zachránit krásnou paní. K těmto tužbám patří i „staré povinnosti“ vůči svým nejbližším, což je chránit, vést, tvořit a zajišťovat zdroje.
Čo podľa Vás zušľachťuje človeka? Čo posilňuje zmysel pre krásu, jej hodnotenie, dbanie na mravy a vôbec všetko čo s tým súvisí?
Cesta ke šlechetné, ušlechtilé verzi člověka se smyslem pro krásu, morálku a etiku je dlážděna osobním rozvojem, vzděláním, kulturním prostředím a hodnotami, které člověk přijímá a praktikuje v životě. Nemám na mysli jen studium umění, literatury, filozofie a historie na univerzitě. Už samotný zájem o tyto oblasti umožňuje lidem porozumět různým formám krásy a etickým principům.
Poznání rozšiřuje obzory, pomáhá rozvíjet hlubší smysl pro estetiku a morálku. Když člověk pochopí různé perspektivy a hodnoty, je schopen lépe ocenit krásu a uplatňovat vysoké etické standardy ve svém každodenním životě. Opakem touhy po poznání je něco jako tmářství. To pro mě znamená neochota poznávat dění i jevy hlouběji, tedy pohodlně sedět „u bedny“ a nadávat.
Se vzděláváním přímo souvisí i osobní růst. Když je člověk v harmonii sám se sebou, je schopen vnímat krásu v jednoduchosti a přirozenosti života. Je mu umožněno posilovat svůj smysl pro morálku a spravedlnost. Duchovní růst často vede k hlubšímu porozumění lidské podstaty, což přirozeně posiluje soucit, laskavost a smysl pro krásu.
Já osobně vnímám krásu v síle být tvořivý. Je mnoho způsobů, jak být tím, kdo své okolí pozitivně ovlivňuje, není obětí, ale tvůrcem. Můžete se vydat cestou umění, které má schopnost vyvolat emoce, podnítit reflexi a přinést nové pohledy na svět. Tvůrčí proces však není jen malba, sochařství nebo architektura. Něco uvařit, napsat, namluvit, osázet, natřít, zamést, uklidit, postavit nebo třeba zbořit je také tvorba. Může zušlechťovat člověka tím, že ho nutí přemýšlet o otázce, zda jeho dílo bude dílem krásným. Byť i subjektivně krásným.
Podle mé definice spočívá šlechetnost také v uvědomění, že jsme součástí přírody. Pobyt v přírodě má velký vliv na vnímání krásy. Nedotčená příroda představuje čistou, neporušenou krásu v různorodosti, která nás učí ocenit jednoduchost a rovnováhu na bázi faktu, že prvky přírody jsou různé. Žádný strom neroste jen proto, aby měl stejný počet listů jako ten strom poblíž. Žádný sokol nesoutěží se sokolem odvedle, kdo vyletí výš. Zároveň však každý strom chce být tím největším stromem, jakým jen může být. Kontakt s přírodou nás tedy může inspirovat nesoutěživostí a nesrovnáváním se. Může být příkladem pro to, jak být lepším než jsem byl včera.
