Od kalamity v Tatrách v r. 2004, na Slovensku rezonuje spor lesníkov a ochranárov o tom, ako riešiť kalamitné situácie (veterné, či spôsobené lykožrútom) v ihličnatých lesoch. Na jednej strane stoja argumenty lesníkov ktorí tvrdia, že keby nezasahovali, lykožrút „zožerie“ celé lesy, vrátane tých tatranských. Podľa nich, je jediná možnosť záchrany ťažba po kalamite, vysádzanie nových lesov, prípadne ochrana chemickými postrekmi. Na strane druhej stoja argumenty ochranárov, ktorí naopak tvrdia, že akákoľvek ťažba v smrekovom lese akcentuje jeho ďalšie zmeny, prípadne odumieranie porastu, ktorý zostal. Po preriedení lesa ťažbou, sa môžu dostaviť ďalšie škody spôsobené napr. vetrom a snehom, odkrytie porastovej steny štartuje polomy a to všetko je zas ideálne pre lykožrúta. A teda, že záchrana lesa ďalšou ťažbou, v konečnom dôsledku otvára jeho ďalší rozpad. Aký názor majú na tento problém naši susedia spoza rieky Moravy? Zhovárali sme sa s Pavlom Hubeným, riaditeľom Národného parku Šumava (pavel.hubeny@npsumava.cz)
Pri potulkách ihličnatými lesmi mierneho pásma Strednej Európy vidieť na mnohých miestach ich postupné vysychanie. Čo je príčinou tohto javu?
Nemám nastudovanou celou Evropu, takže odpovím za Šumavu: u nás jde o střídání smrkových generací, které je zde zdokumentováno cca 300 let zpět jak historickými poznámkami, tak reakcí letokruhů na epizody velkoplošného uvolnění. Vědci z ČZÚ v Praze ověřili, že na celé Šumavě – tj. na ploše cca 1000 km2, se horské smrkové lesy rozpadaly s periodou cca 130 let, při tom ale jsou místa s opakováním velkých disturbancí s odumíráním vzrostlých smrků i v periodě 60 let. A protože vidíme, že smrkový les se nám po odumření nebo vykácení opět zmlazuje smrkem, máme za to, že tento jev na Šumavě není nic dlouhodobě fatálního, ale pouze přirozená dynamika života těchto lesů.
Napriek tomu, že čas už istotne preveril protichodné tvrdenia lesníkov a ochranárov o tom, či je lepšie vyschnuté stromy vyťažiť, alebo naopak nechať v lese, na Slovensku neustále prebieha polemika o správnosti týchto dvoch riešení. Čo nám prezrádzajú najnovšie výsledky výskumov v tejto oblasti na Šumave?
Na území NP Šumava jsme se tomuto problému věnovali hodně podrobně posledních 15 let. Máme historické analýzy, dendrochronologická měření, známe věkovou strukturu lesa, máme podrobný přehled o přirozené obnově a jejím chování a také o schopnosti přežívat u umělé obnovy. Odpověď na vaši otázku ale hodně souvisí s tím, jaký vlastně chci mít les. Pokud nejsem na území národního parku nebo rezervace a les mi slouží čistě ke komerci, nemohu postupovat jinak, než neustálou péčí, výchovou porostu, ochranou porostu do doby optimální produkce a pak sklizením produkce (to vše v případě smrku je vlastně jen těžba stromů). Jinak mi v tom lese přírodní zákonitosti způsobí ekonomické škody. Cílím – li ale k tomu, aby byl les přirozený a fungovaly v něm pouze nebo zejména přírodní zákonitosti, nemá cenu do něj nijak zasahovat. Každý náš zásah, ať je to těžba, nebo vysázení mladého stromku a jeho následná ochrana, je invazí do zaběhnutých pravidel mikro-ekosystému, a on – kupodivu – na náš zásah většinou nějak reaguje. A většinou reaguje tak, že se snaží náš vliv eliminovat, nebo ho vyřešit po svém. Ta řešení po svém jsou často docela překvapivá a nečekaná. Pro mnohé nemáme jednoduché logické vysvětlení. A proto jsou přírodní lesy stále učebnicí přírody a musí být místa, kde do nich nebudeme zasahovat a necháme se jen překvapovat…
Povím příklad: v Boubínském pralese měl před 150 lety smrk zastoupení asi 55-60%, v posledních 50 letech však nastoupila intenzivní buková podrostní etáž, která před 20 lety strašila, že se zastoupení smrku v dohledné době sníží na nějakých 20-30%. Ale posledních 20 let se pod onou silnou bukovou etáží začíná zase prosazovat smrková obnova. Zcela nelogicky – v absolutním stínu, v naprosto pro smrk nevýhodných podmínkách, alespoň z našeho pohledu nevýhodných.
Od veternej kalamity Tatrách v roku 2004 a po následných kalamitách spôsobených podkôrnym hmyzom, lesníci na Slovensku vysadili už viac ako 70 mil. sadeníc – najmä smrekov, bukov, dubov a jedlí. Ak už nastane situácia, že vyschnuté stromy sa vyťažia, je podľa Vás lepšie na týchto holinách vysádzať umelo nové sadenice, alebo je lepšie to nechať na prírodu a teda na samovoľný výsev prirodzených druhov?
Víte, na Šumavě už 25 let mapuji spontánní nástup lesa na odlesněné, většinou původně zemědělské půdě. A vidím, že v našich podmínkách si les sám vezme ta území, odkud jsme ho vyhnali. Někdy rychleji, jindy pomaleji, ale v zásadě během několika desítek let. U nás jsou takové porosty, ve kterých po 40 letech od počátku sukcese kolonizují pod pionýrskými druhy, druhy klimaxové: buky, smrky, kleny (javory horské) a jedle. Pro vyvážené vztahy v takovém ekosystému je mnohem lepší, když se vyvíjí sám – bez našich intervencí.
Strom bol v dávnych dobách vnímaný ako významný duchovný symbol s liečivou mocou, bol miestom pre najrôznejšie obrady, modlitby a meditácie. Iste sa už aj Vám stalo, že pri vstupe do starého, hustého lesa sa Vás zmocnil zvláštny pocit. Čím všetkým je pre Vás „strom“, „les“?
To máte pravdu. Strom, ale i jejich skupina nebo celý porost, mají svoji energii a nějak na nás působí. Může to být jen náš dojem, nějaký archetypální strach z prostředí, které není přehledné a kdysi dávno bylo pro člověka jistě nebezpečné – to co v nás vyvolává emoce při vstupu do lesa. Ale jsem blíže názoru, že i stromy nás nějak vnímají a možná nás i aktivně – svým způsobem – pozorují. Moje asi nejlépe popsatelná zkušenost je z území Boubínského pralesa. Starý původní les tu místy hraničí s lesem, který byl vytěžen a vysázen. Pocit, který zažívám v obou typech lesa je diametrálně odlišný a myslím, že bych jej poznal i poslepu. Já sám si to vysvětluji tak, že stromy v pralese se lidí nebojí, zatímco ty, které mají s člověkem negativní zkušenosti, na naši přítomnost reagují zcela jinak. Ale míst, kde si tento rozdíl můžete uvědomit, je v Evropě zatraceně málo!
