Etiketa, či normy spoločenského správania boli neoddeliteľnou súčasťou takmer každej spoločnosti. S jej vývojom sa samozrejme menila aj etiketa, pričom jej nedodržiavanie bolo v mnohých obdobiach ľudských dejín neprípustné. V súčasnosti sa ale nedodržiavanie noriem spoločenského správania stáva normálnym a v niektorých ohľadoch až žiadaným. Avšak čím je etiketa bez ľudskosti? V knihe Spoločenské ABC z r. 1931 sa napr. píše, že: „Spoločenský takt je súčasťou praktických znalostí, ktorým Francúz hovorí „savoir vivre“ – umenie žiť. Lebo určité spoločenské spôsoby uznávané po celom civilizovanom svete nám umožňujú spoločenský styk, pomáhajú nám zdolávať najrôznejšie ťažkosti, ktoré so sebou prinášajú životné situácie a všetko naše bytie nám uľahčujú a robia dokonalejším a jemnejším.“
Daniel Šmíd (danielsmid.cz) sa etikete venuje naplno, je autorom viacerých podcastov, kníh (napr. Etiketa domácí, Gentlemanual), poskytuje kurzy a konzultácie. V nasledujúcich riadkoch prinášame jeho inšpiratívne názory.
Píše sa rok 2024. V čom sa líši súčasná etiketa (súhrn pravidiel spoločenského správania) od etikety minulého storočia a možno ešte skorších dôb? Kam sa posunula ľudská spoločnosť?
Žijeme, co se etikety týče, v „nejkrásnější“ době. Pravidla spíše nazýváme doporučeními, tipy nebo návody, opravdových společenských pravidel výrazně ubylo. Stejně tak nemáme bohatou hierarchii společenské významnosti, jako tomu bylo dříve. Zcela zanikla společenská významnost na základě vykonávaného povolání. Povolání, která byla společensky vysoce respektována, jako například vesnický učitel, farář nebo žena lékárníka, nehrají z pohledu etikety a její společenské významnosti dnes žádnou roli. Stejně tak upouštíme od společenské významnosti v zaměstnání, tedy ve vztahu nadřízená/y a podřízená/ý. Lidé však i nadále přirozeně respektují, že ženy a starší osoby si zaslouží vyjádření „přednosti“ od mužů a mladších lidí.
Zároveň se nám do našich životů dostává nová „významnost“ a to v důsledku telefonování, chatů a celkově života on-line a na sítích. Přítomná osoba je vždy společensky významnější než osoba virtuální. Nejsem na Zemi tak dlouho, abych dokázal erudovaně popsat dlouhodobý posun a vývoj společnosti. Všiml jsem si však, že lidé jsou stále stejní. Někteří jsou sociálně citlivější a etiketa je pro ně přirozený způsob, jak navazovat a pečovat o kontakty. Jiní lidé se nechají rádi motivovat a inspirovat, pokud v etiketě nachází smysl pro vlastní vztahy a život. A ostatní? Ti často neberou ohled ani na sebe, své zdraví, natož pak na důsledky jejich chování vůči jiným. Na základě průzkumů v zemích našich sousedů je však etiketa stále způsob, jak lépe vycházet s lidmi a budovat přátelské, kolegiální i pracovní vztahy.
A inspirace z akademické půdy? Podle studie z Harvardské univerzity pochází 85 % úspěchu v práci z dobře vyvinutých měkkých dovedností. Etiketa je jejich podmnožinou. Průzkum na Washington Scool of Protocol ukázal, že 83 % profesionálů považuje etiketu a chování za zásadní pro kariérní úspěch.
Na základe čoho, akých javov vzniká, vyvíja sa etiketa?
Etiketa naplňuje potřeby, které má většina osob ve společnosti. Pokud tedy jistá velká skupina osob v běžné populaci považuje za vhodné nepoužívat mobil u jídelního stolu, etiketa, tedy experti na etiketu, to definují jako doporučení a radí, aby se tak lidé chovali. Když se například změní pohled na etiketu oblékání a provozovatelé divadel nepožádají diváky, aby přišli společensky oblečení, může se do etikety divadelního dress code dostat i dovětek, že v některých divadlech shlédnete prestižní představení v teplácích, džínách a v teniskách a nikdo vás na to neupozorní.
Lze tedy s čistím svědomím říci, že etiketu si vytváříme sami pro sebe. Proto, abychom se cítili dobře a mohli žít s alespoň částečně naplněnými očekáváními. To, jak se lidé k sobě chovají, tedy také způsob, jak se chováme k lidem my, ovlivňuje jejich pohled na soužití s námi. Je buď přijatelné až atraktivní, nebo nepřijatelné až odpuzující. Volba je však na každém člověku.
Nie len v minulých, ale aj v súčasných civilizáciách (v čase globalizácie) existujú v etiketách značné rozdiely. Napr. v Taliansku si manžel na obede sadne skôr k svojej matke, ako k manželke, v Nemecku je bežné, ak nadriadený nakričí na podriadeného (pre nás) surovým spôsobom, v Južnej Kórei môže dať dokonca nadriadený podriadenému facku, v Maďarsku je už len vyslovenie otázky považované za spochybnenie konania nadriadeného podriadeným, atď. Kde je ale potom objektívna pravda, čo je ohľaduplné správanie (chovanie)?
Lituji, ale ani jedno z uvedených „pravidel“ nemohu považovat za obvyklé v chování. O zmíněných jevech nic nevím. Nemohu tedy tvrdit, že se jedná o součást etikety dané země nebo národa. Spíše lze říci, že někteří muži bydlí raději u své matky, namísto toho, aby převzali odpovědnost za svůj život a žehlili a prali své věci sami ve svém bytě. Zcela jisté je, že někteří nadřízení a nadřízené ženy používají zvýšený hlas k tomu, aby nahradili argumenty ve vyjednávání. Jsem si také vědom toho, že fyzické násilí se nevyhýbá ani firemnímu prostředí. V neposlední řadě uznávám, že někteří lidé jsou přecitlivělí na otázky ostatních a jejich egocentrismus jim umožní považovat otázku za zpochybnění dočasné funkce. Vše je však možné nalézt i v česko-slovenském prostoru.
Ohleduplné chování, po jejíž definici se ptáte, je soubor verbálního a neverbálního projevu, který umožňuje lidem žít bez strachu z reakce. Ohleduplnost, tedy respekt, však také zahrnuje jevy osobní duševní hygieny, tedy ohleduplnost k sobě samému. Nabádá nás, abychom nerespektovali a netolerovali nevhodné, násilné nebo jinak nevhodné chvování vůči nám i jiným. Ohleduplnost tedy není jen tolerance ke všemu a všem, ale také schopnost netolerovat hrubost, necitlivost a zlo.
Zastavme sa v našich česko-slovenských končinách, ktoré sa nám zdajú zrejme najprijateľnejšie. Aká je u nás bežná firemná kultúra a prečo je vlastne dôležitá?
Každá firma má nějakou svoji firemní kulturu. Velká část z nich ji však nijak neřídí, nekontroluje a nekodifikuje. Jistá část firem směrnice a etické kodexy má, zároveň je však v praxi nedokáže nebo nechce naplňovat. A pak je tu skupina firem, které si na své firemní kultuře zakládají a dělají vše pro to, aby byla viditelná a naplněná mezi zaměstnanci i směrem k dodavatelům a zákazníkům.
Během mého profesního života jsem poznal různorodost firemních kultur během mého zahraničního pobytu i obchodních aktivit v exportu. Naše česko-slovenské firmy by z mého pohledu měly více dbát na solidnost v jednání, otevřenost v komunikaci a vyšší formu obchodní etikety. Pro post-socialistické země a jejich firmy je stále ještě v mnoha případech typický jistý klientelismus, šlendrijánství a neprofesionální vyjadřování slovem, činem i písmem.
Překvapuje mě také, že řada firem, do kterých docházím jako lektor, nedbá na estetiku pracovního prostředí. Považuji to za vyjádření neúcty. Tolerují neupravenost vnitřních i venkovních prostor, nepřispívají budovou k okrášlení obce či regionu, ve které podnikají. Lidé v nich jsou schopni přehlížet špínu, nečistoty a absenci základních prvků estetiky. Až příliš běžné jsou nenatřené brány a ploty, oprýskané budovy či svraštělá firemní označení.
Zrejme nie je na zemi človeka, ktorý by nemal nejaké zlozvyky, nevhodné vlastnosti, nedostatky, či zvláštnosti. A niekedy ich máme naozaj silno zaužívané, zakorenené v sebe, tiež im až príliš radi podliehame. Aká je Vaša skúsenosť, čo vie naozaj zmeniť človeka vo svojom vnútri (pod maskou)?
Velmi zajímavou motivací pro mě osobně je vnější pohled od lidí, které máme rádi, jsou našimi blízkými přáteli (často nejde o rodinné příslušníky) a/nebo je uznáváme jako odborníky. Podobně efektivní vnější motivací mohou být také některé knihy, články nebo filmy. Na vlastním příkladu mohu uvést, že vnější rozumný pohled a otevřeně vyřčená otázka a rada změnila mé chování. Neuměl jsem dříve přijímat kompliment. Zdálo se mi, že jakákoli pochvala, slova uznání či obdivu jsou jen planými řečmi někoho, kdo mnou chce manipulovat. Bránil jsem se tomu tím, že jsem veškeré komplimenty odmítal slovy jako „Ale, to nestojí za řeč…“ nebo „Nepřehánějte…“ případně „To si ani nezasloužím…“ A lidi okolo jsem tím doslova štval. Jednoho dne za mnou přišla moje kolegyně z podnikatelského klubu a zeptala se mě, zda mám v sobě alespoň špetku taktu. Proč prý tyto komplimenty (tedy dary) odmítám a znevažuji onoho dárce? Uvědomil jsem si tehdy, že to musím změnit a nahradil jsem svůj starý pohled na věc novým. Dnes přijímám komplimenty sice s pokorou, zároveň však s radostí.
Jinou skupinou jsou vlastnosti, které se nám začnou jevit jako nevhodné až v jistém věku. Přicházejí často se zralostí a zkušenostmi. Jde o seberozvoj na základě změny vědomí. Vědomí sebe sama, stejně tak i pohled na soužití s lidmi se může měnit ruku v ruce s prožitky, tedy léty života. Také zde si dovolím vlastní příklad. Lež. A pravdomluvnost. Ve svém dřívějším životě jsem několikrát lhal. Myslel jsem si, že to je cesta, jak zmírnit dopad jisté skutečnosti, respektive způsob, jak oddálit reakci okolí na mé nevhodné chování. Dnes si už nedokážu představit, že bych nějak záměrně zkresloval skutečnost, něco zatajoval či mlžil ve svém vyjádření. Dodám však k tomu, že tajemství, které mi byly někým svěřeny, uchovávám a nesdílím je. To nepovažuji za zatajování. Držím slib.
