Za starovek je považované obdobie ľudských dejín, v ktorom vznikali a rozvíjali sa najstaršie štátne útvary. Jeho koniec je spojený so zánikom Západorímskej ríše v r. 476 n.l.. Počas staroveku sa zrodil štát, inštitúcie, písmo, filozofia, základy vedy, literatúra, monoteistická viera a mnoho iného. Aké vlastne bolo toto obdobie? Čo-to môže naznačovať text na hlinenej tabuľke, ktorý sa našiel v hlavnom meste Asýrie Ninive. Na tejto tabuľke popisuje vlastnými slovami vtedajší panovník Asýrie Aššurbanipal rozhodujúce víťazstvo, ktorým v r. 646 p.n.l., po dlhom a urputnom boji definitívne zlomil staré iránske kmene Elamitov, žijúce na území Mezopotámie, ktoré stáročia súperili s Akkadskou a neskôr so samotnou Asýrskou ríšou: „Dobil som ich sväté mesto, slávne Súzy, domov ich zázrakov, sídlo ich bohov. Obsadil som ich paláce a vtrhol do skladov zlata, striebra a iných pokladov… Chrámy Elamitov zmizli, z ich bohov a bohýň ostali len hlasy vo vetre. Nalial som slnečný svit do hrobiek ich kráľov, starých aj mladých, a odniesol ich kosti do Asýrie. Elamskú krajinu som znivočil a polia posypal soľou.“
V nasledujúcich riadkoch sme sa snažili toto nesmierne zaujímavé obdobie ľudských dejín priblížiť v rozhovore s českým historikom a archeológom. PhDr. Petr Charvát, DrSc.. vyučuje na Filozofickej fakulte Západočeskej univerzity v Plzni. Prednáša históriu na Pedagogickej fakulte Karlovej Univerzity a príležitostne na Filozofickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne. Je autorom viacerých kníh.
Vyššie uvedený Aššurbanipalov citát akoby potvrdzoval slová biblického Jeremiáša (25,1 – 25) o Elamitoch a iných národoch, ako budú piť z kalicha Božieho hnevu za svoje neprávosti. Aký dôvod mali víťazi v staroveku na to, aby porazeného doslova vymazali z povrchu zeme? Bolo to bežné?
Obvyklé to nebylo. Útočník se zpravidla spokojil s kapitulací elit dobyté země a vybráním tributu. Poté buď odtáhl s tím, že uložil daň, nebo podřídil dobytou zemi své státní správě. Král Aššurbanipal (669-625) se možná chtěl vyrovnat svým předkům, zvláště Sinacheribovi (705-681), který nepředstavitelným způsobem zpustošil Babylon. Stalo se tak ovšem poté, co tři asyrské pokusy o ovládnutí města ztroskotaly a navíc Sinacheribovi odvedli syna do vyhnanství.
Ak boli Elamčania takí krutí, že ich stihol taký osud, ako je možné, že ich umenie sa vyznačovalo mimoriadnou krásou a pôvabom? Napr. množstvo sôch, ktoré sa našli…
Elamité sami samozřejmě výtvarná umění pěstovali, tak jako všechny ostatní národy starověkého Blízkého Východu. Dnes vnímáme především díla dynastie achaimenovské (559-331), ale i starší výtvory si zaslouží pozornost. Výroky o krutosti některých národů patří zřejmě spíš do sféry propagandy a třeba je brát s rezervou (stará diplomatikcká zásada: „Nikdy nevěř vlastní propagandě“).
Vráťme sa však o 1500 rokov späť. Prečo sa za prvú známu ríšu na svete považuje mezopotámsky Akkad, založený Sargonom Akkadským (2334-2279 p.n.l.), keď Horný a Dolný Egypt sa zjednotil v štát už v r. 3000 p.n.l.?
Státy starověké Mezopotámie se vyznačovaly tou zvláštní vlastností, že se periodicky sjednocovaly a opět rozpadaly. V našem případě došlo k prvnímu sjednocení země Sumeru (JV Irák, zhruba mezi Bagdádem a Basrou) již v době pozdní kultury urucké (3500-3100), nazývané podle jejího ústředí, města Uruku. Poté se v zemi mezi Eufratem a Tigridem zrodila celá série (12-15) miniaturních replik urucké veleobce, tzv. městské státy. Ty žily zprvu pod svrchovaností Uruku a též severního města Kiše, a teprve ctižádost a rvavost některých ambiciózních kondotiérů, jako pánů městského státu Lagaše, zničila původní jednotu země. Vladaři Akkadu tedy pouze obnovili dávný stav, arci silou zbraní.
Ďalším zaujímavým národom boli Chetiti (1700 – 1200 p.n.l.), ktorí s Egyptom uzatvorili prvú „mierovú dohodu“ v dejinách (neuveriteľne sa našli jej dva „rovnopisy“, jeden v Egypte, druhý v hlavom meste Chetitskej ríše Chattušaši – 200 km východne od dnešnej Ankary). Na tú dobu je takáto dohoda nevídaná, čo dalo podnet k jej vzniku? Čo vieme o Chetitoch?
Chetité byli jedním z indoevropsky hovořících národů, jejichž památky shledáváme v Anatolii (dnešním Turecku) ve 2. tisíciletí. Založili brzy mocný stát, který ovšem v 15. století ztratil soudržnost a vladař jménem Šuppiluliulmaš musel ve 14. století vyvinout velké úsilí, aby ústřední moc obnovil. Na základě geopolitického směřování se v hledáčku chetitských stratégů ocitla Sýrie, kde se ovšem chetitský nápor střetl s mocenskými ambicemi Egypta. Uzavření mírové smlouvy představuje zcela přirozený a běžně užívaný prostředek mezinárodního diplomatického styku blízkovýchodních států. Nejstarší takovou smlouvu známe na Blízkém Východě z 24. století.
Okolo r. 1200 p.n.l. zažili všetky staroveké civilizácie kolaps. Čo sa v tomto období stalo, že nastal taký rozvrat?
To dnes nikdo přesně neví a badatelé nenacházejí jednoznačnou odpověď. Nelze vyloučit ani nějaké klimatické poruchy, hlavním faktorem byla ovšem rozpínavost evropských válečnických družin, které vtrhly na blízkovýchodní politickou scénu. Svou úlohu mohlo hrát i vyčerpání etablovaných civilizací. Po zničující Achnatonově reformě měl faraon Haremheb plné ruce práce s obnovením zákonného pořádku; připisuje se mu vyhlášení prvního egyptského zákoníku. Babylonie a Asýrie se pravidelně ocitaly ve sporech vedoucích až k válečným konfliktům, což muselo jejich síly rovněž vyčerpávat.
Kušitov, ktorí boli v 2 tisícročí p.n.l. niekoľko storočí južnými susedmi Egypta, popísal grécky historik Hérodotos, ako najvyšších a najdriečnejších ľudí na celom svete. Čo vieme o týchto obyvateľoch Núbie na dolnom toku Nílu?
Říše Kuš, později Napata a Meroe, představují nástupnickou civilizaci říší staroegyptských na středním a horním Nilu. Byl tu obnoven starý egyptský pořádek včetně staveb pyramid a vladaři původem ze zdejší dynastie dokonce v osmém století usedli na trůn egyptský. Asyrský zábor Egypta vysvětlovali asyrští propagandisté jako osvobození Egypta z nadvlády jižních uzurpátorů, a zdá se, že tato propaganda docílila jistého úspěchu. Hlavní období rozkvětu náleží ovšem až do doby helénistické, kdy merojské dvory pěstovaly velmi elegantní a rafinovanou kulturu.
O Chaldejcoch (1000 – 540 p.n.l.) sa v Biblii, v knihe Habakuka (1, 6 – 10) píše: …„Lebo, hľa, ja vzbudím Chaldejcov, hrozný a obratný národ, ktorý sa rozíde po šírej zemi, aby dobil obydlia, ktoré nie sú jeho. Úžasný je a strašný, jeho právo a pýcha vychádza od neho. Ľahšie než leopardy sú jeho kone, rýchlejšie ako vlky za večera; jeho jazdci sa ženú, prichádzajú zďaleka, letia sťa orol, keď sa vrhá na korisť. Každý kráča za násilím, všetky ich tváre sú východný vietor, nakopia zajatcov ako piesku. Posmech si robí z kráľov, kniežatá sú mu na výsmech, vysmieva sa každej pevnosti, nakopí piesku a zaujme ju“… Čo hovorí tento úryvok zo Starého zákona o Chaldejcoch? Údajne používali mágiu a v staroveku boli považovaní za majstrov kúziel…
Chaldejci mají ve Starém Zákoně samozřejmě špatnou pověst, neboť jejich vládce Nabukadnezar II. (604-562) dobyl a zničil Jeruzalém a odvedl Židy do zajetí babylonského. Ve skutečnosti to původně byl kočovný kmen, který se usadil v Babylonii a soužitím s tamní populací převzal babylonskou kulturu a dosadil dokonce své příslušníky na babylonský královský trůn. Jejich říše ovšem vytrvala ani ne století a do své veleříše ji včlenili vládci achaimenovské dynastie íránského původu. Poté se Chaldejci rozptýlili po státech tamní oblasti a zvláště v helénistické době se etablovali v řecky mluvících krajích a v Římě, kde se prosluli jako věštci a kouzelníci. Chaldejským věštbám věřil i bratr Marka Tullia Cicerona, Quintus.
Kto boli starovekí Lýdi (7 – 5 storočie p.n.l.)?
Šlo o indoevropsky hovořící národ žijící na západě Anatolie (dnes Turecko). Vzešel z nich král Kroisos, který se proslul neslýchaným bohatstvím, avšak svou říši musel odevzdat vládcům z achaimenovské dynastie íránské. Poprvé v dějinách užívali Lýdové odvažovaných a ražených kusů kovu jako mincí, a badatelé se domnívají, že tuto praxi převzala achaimenovská veleříše právě od nich.
Spomínaný lýdsky kráľ Kroisos sa v narastajúcich starostiach z rozpínajúcej sa Perzie obrátil s prosbou o radu na vešticu v Apolónovom chráme v gréckych Delfách slovami: „Mám urobiť prvý krok a pokúsiť sa zažehnať nebezpečenstvo skôr, než Peržania upevnia svoju moc nad zabratými územiami?“ „Ak to spravíš, zničíš veľkú ríšu“, znela odpoveď. Ako nakoniec dopadla bitka okolo r. 547 p.n.l.?
Pro Lýdii špatně. Po dlouhé a vyčerpávající válce se Kýros Veliký zmocnil hlavního města Lydie, Sard, a Kroisos upadl do íránského zajetí. Roku 546 pak Lýdie vešla do sestavy veleříše achaimenovské.
Prečo sa kráľ v tak dôležitej veci rozhoduje na základe veštby? (Navyše si ju vysvetlil naopak a zničil svoju ríšu). Bolo to vtedy bežné?
Dávní obyvatelé Blízkého Východu pokládali věštby za zjevenou vůli bohů. Měla tedy pro ně stejnou, ne-li vyšší hodnotu, než řádná příprava materiální a logistická. Svým způsobem tu výsledek věštby hrál roli při rozhodování velitelských kádrů, kdy samozřejmě nebylo nikdy jisté, jak výsledek válečného střetnutí dopadne. Navíc, příznivý výsledek věštby podpořil bojovou morálku vojsk.
Čím sú podľa Vás mnohé naše romantické predstavy o staroveku dané? Môže to byť starovekým umením, architektúrou?
Otázka je velmi zajímavá. Samozřejmě definovala představy evropských populací o krajích Blízkého Východu především Bible, a to zvláště Starý Zákon. Středověk si o tamní kultuře dovedl opatřit velmi kvalitní informace; třeba v legendě o sv. Pelagiovi, součásti legendistického svodu známého jako Zlatá Legenda (13. století), nacházíme velmi informovaný přehled základních údajů o islámu. Hlavní epocha evropského zájmu však přišla až s definitivním odvrácením osmanské hrozby v 18. století, kdy se z původně obávané mocnosti stala země plná exotiky a odlišnosti a vlastně etnografická pozoruhodnost. V 19. století pak evropští tvůrci promítali do orientálních kultur své představy o tom, jak vypadá „jiný“ z evropského pohledu. Tím se ještě posílila přitažlivost exotických témat, ale současně docházelo k výraznému zkreslení jejich vnímání. Někteří Evropané se nezajímali o to, jaký je Blízký Východ ve skutečnosti, ale o to, jak připsáním různých negativních vlastností tamním populacím zdůraznit legitimitu evropské nadřazenosti a případně i ospravedlnit koloniální expanzi do tamních krajů.
